Jako malá jsem se často ztrácela, to především mým rodičům. To vždycky, když se někde vyskytlo něco zajímavějšího než to, co mě čekalo při cestě z bodu “A” do bodu “B.” Neměla jsem tenkrát problém odbočit a zajít si pohrát s cizími dětmi a vrátit se až večer. Jednou jsem zajela autobusem do vedlejší vesnice. Zapovídala jsem se s jednou holčičkou, kterou jsem znala a nastoupily jsme do jiného autobusu. V autobuse mi povídala, že se přestěhovali… Když jsem zjistila, kde jsem, odmítala jsem vysednout z autobusu s tím, že jsem řidiči řekla: „Tady já nebydlím.“ On naopak tvrdil, že dál nejede. Nakonec to se mnou ten laskavý řidič vzdal. Nastartoval autobus a odvezl mě do naší vesnice, tam už jsem ochotně vystoupila.
Někdy se ale stane, že nasedneme do auta. Pádíme stopadesát za hodinu. Nevnímáme vůbec nic. Krajina, počasí nebo třeba naši spolucestující. Nakonec zapomeneme i to, kam jsme to jeli. Jedete po vysokorychlostní dálnici. Cesta ubíhá pořád dál. Pocit, že nic nemůžeme. Nic nestihneme, úkoly, práce, děti, domácnost, nákupy… Jezdíme tu trasu znova a znova každý den. Což takhle jednou odbočit. Ta vedlejší cesta má sice horší silnici. Proto zpomalíme. Najednou vidíme pole, lesy, slunce, s kým jedeme a začneme si uvědomovat, kam přesně míříme.
Zvu vás. Pojďme odbočit. Od 6.10. 2022 na jeden večer v týdnu, vždy na chvíli odbočit a kdo ví, třeba i nalézt sami sebe.
Přihlášky jsou zde.
