Jako malá jsem dost často slýchávala jednu větu:
„ Jsi už velká holka, tak bys mohla… „ zajít na nákup, umýt a utřít nádobí, vyluxovat a podobně. Jako asistent pedagoga ve školce jsem často odrovnávala učitelky, větou: „Chovají se jak malé děti, co?“ Ve snaze připomenout, učitelkám, že to zkrátka jsou děti a kdy už by jako měli být dětmi když ne tady a teď ve věku tří až šesti let?
Jako děti jsme tomu tlaku neustále vystavováni. Už to pochop dospěj. Jako by svět kolem nás nevěděl že vše má svůj čas…
Ono to malé dítě v nás je přítomno pořád a chce si hrát, chce si užívat, chce tvořit. Jenže to jde špatně když už ve třech vám někdo tvrdí jsi už přeci velká holka tak… Nebo žebys měl měla být rozumný rozumná. Často ten úžasný dospělí tuší že je dobré a výchovné věci opakovat pro lepší vštípení si jich. Takže ještě třeba ve třiceti si některé věci nedovolíme. Protože jsme přeci už velcí. Stále v sobě máš pocit že bys měl/a a musíš. A Hlavně hrát si budu moct až… Jsme přeci opravdu velký /velká… Takže by to ani nebylo vhodné. No já myslím, že to můžem udělat teď a neboooo…… TEĎ!
Dosytit své vnitřní dítě, není naštěstí nikdy pozdě. Hravost si zkrátka můžeme konečně dovolit a užít si to, kdykoliv jen chceme. Jen si to dovolit.
Proč je vlastně dobré podpořit své vnitřní dítě v radosti hravosti a blbnutí? Kromně toho že pokud si to skutečně dovolíš bude to super pocit. Protože s tím vším přichází tvořivost, kreativní myšlení, lehkost a radost do života. Nemusím zrovna skládat básně ani nemusím malovat umělecká díla. Stačí, že najednou začnu vidět možnosti řešení věcí které mi do teď unikaly a nebyla jsem schopná je uvidět. Pokud se mi podaří navíc do života dostat víc lehkosti hravosti a dětské bezstarostnosti, může se mi značně zjednodušit život.
Začínáme už tento čtvrtek.
FB skupina Biodanza v Brně tady:
