Stalo se to při přecházení silnice, když jsem se vracela z pondělní lekce Biodanzy. Najednou mi to došlo – tohle je přesně ten život, který chci žít.
Ve čtvrtek jsme tančily lásku na prvního máje. Přišla jedna žena i se svým mužem – a nejen to, v kruhu se podělili o to, že jsou spolu už čtyřicet let. Bylo to nádherné. Mít je tam zrovna na svátek lásky působilo to jako dar pro nás všechny ostatní.
V pondělí jsme téma lásky tančili znovu. Jiná hudba, jiné tance, ale ta stejná esence. Rezonovala ve mně tak silně, že jsem ji cítila potřebu přinést i pondělní skupině.
Dívat se na lidi během tance mě naplňovalo radostí a vděčností. V každém jednom jsem viděla lásku.
Je to nádherné – moci toto dělat, tvořit, být u toho. Ne, nedá se to přesně vyjádřit slovy. To se musí žít. Prožít. Být. A tančit.
A tak jsem se v ten večer vracela domů – srdce plné vděčnosti.

