Někdy si přijdu docela bláznivá nebo spíš odvážná? To záleží od úhlu pohledu. Dnes ráno v šalině po cestě do práce meditovala nebo jen docela obyčejně přemítala? Nad svou novou vlastností, kterou u sebe pozoruji a jsem za ni vlastně obrovsky vděčná. Ptáš se co to je? Je to důvěra v život, důvěra, že to bude dobré. Všimla jsem si toho, když se mi život zase začal roztáčet a velmi se měnit a já místo toho abych začala šílet, uvědomila jsem si, vím, že to bude hodně změn, vím že to bude pro mě náročné a vůbec se mi do toho nechce! Udělám ještě, plno kroků ale přesto jsem zcela jasně věděla, to dám to zvládnu a hlavně, vše bude dobré.
To asi až tak bláznivé není, ale kauza zvaná Biodanza je fakt něco. Do školy jsem šla aniž jsem si byla jistá, zda chci opravdu být facilitátorem. Upřímně tenkrát jsem si myslela, že asi spíš ne. Ale tančit? Tančit! Jo to jsem chtěla! Jak já chtěla tančit Biodanzu…
Proto jsem nějaké představy o týdenních kurzech odkládala… Jenže pak to začalo asi tak ke konci druhého roku školy, který se protáhl téměř na tři skutečné. Tam někde vloni na podzim mě to začalo táhnout a hodně. Jo to chci chci, dělat ty týdenní lekce. Sice vůbec, ale vůbec nevím, jak já zrovna… Přesto jsem cítila velmi hluboké a jasné ano!
Letos v únoru, když jsme se dozvěděli jasné podmínky, něco ve mně se docela leklo. To jako fakt? Znáte to? Mě často strach paralyzuje, nehnu se ani o kousek. Někdo vezme nohy na ramena. Jenže já to vzala jakýmsi protiútokem, či co. Což nikdy nedělám. Celé se mi to zdá jako bych zaklekla do běžecké dráhy a zároveň vystřelila a rozběhla se proti tomuto strachu. V naprostém úprku! A stanovila si, že začátkem října začnu. Tak jak to máme doporučeno. Prostě běžím proti obrovské zdi obav. Nikdy jsem nic takového nedělala, jsem docela introvertní, a přesto to chci! Protože cítím, že to je to co chci. Ten způsob, jak přinášet lásku světu. To je pro mě Biodanza.
A aby toho nebylo málo, zítra jdu na schůzku ohledně prostoru, kde se bude tančit. Je to zvláštní věc, to místo je dokonalé úžasné a nádherné. Mé srdce to tolik táhne. Zato můj rozum, ten už ani nic neříká, jen si tiše kroutí mou hlavou. Má totiž pocit, že bych měla být víc při zemi. Jenže mé srdce zkrátka jinak nemůže. Jen někdy se tak nějak dohadují. Až nakonec znovu a znovu přichází ta důvěra, že zkrátka to bude dobré. Ještě nevím jak se to stane, ale bude to tak.
Protože když ji miluješ není co řešit.
