Ten den jsme tančily, jako by se nikdo nedíval! Skutečně na našem posledním víkendu Biodanzy školy se už nikdo na nikoho nedíval a každý si to jen užíval, vivenci – přítomný okamžik se sebou i s druhými. Až na malého asi tříletého chlapce, který se, z ničeho nic objevil na terase. Fascinovaně nás všechny pozoroval, skrz otevřené dveře. Zřejmě, ještě tak nadšeně a bláznivě tančit nikoho neviděl a možná ani tak brzy neuvidí. Napadlo mě v ten okamžik, že tohle jsou lidé nové země, mí spolužáci, já i ten chlapec…
Za celé čtyři roky jsem snad jedinkrát nezapochybovala, že u toho chci být, finačně sice bylo někdy náročné přesto myslím, že to stálo za to.
A i když už poslední měsíce jsem měla pocit maratonu, který běžím z posledních finančních rezerv, takříkajíc s vyplazeným jazykem a chci už projít cílovou páskou, aby to bylo za mnou. Když to přišlo, najednou jsem stála v tom posledním úvodním kruhu cosi ve mně se začalo vztekat. Tam malá holčička dupala nožkou a řvala, že tohle ne! Nechtěla to dovolit, ne a ne a nechce! Chtělo se jí tolik křičet, že to nedovolí. Komunita druhá rodina… Nemůže to skončit! Víc než semknutá komunita. Být spolu a moct růst ty čtyři roky, byl v mém životě ten největší dar, kterého se mi dostalo. Byl to obrovský dar, od života, že mě přivedl až sem. Tohle jsem si pomyslela, během těch čtyř let snad stokrát. Myslím si to i při psaní těchto řádků opět. Jsem na tolik zaplavená vděčností za to všechno, že to ani do řádků nejde dát, je to tak nějak ve mně a jsem s tím poslední dny.
Jako by se jedny dveře velmi pomalu a lehce zaklapávaly a já už beru za kliku těch dalších, nenápadně se je snažím pootevřít a nakouknout, co mě tam čeká. Vlastně to vím je tam život, který mě zas a znovu podpoří v mém růstu. Tak nějak už teď se na to těším… Protože vím, že budu a vždycky chci tančit životem s láskou a radostí, ale především se všemi krásnými lidmi co potkám.
